Martin Hilský

„Nemáte nějakou knihu od Martina Hilského,“ oslovil jsem prodavačku v knihkupectví.

„Od koho?“ Zopakoval jsem jí jméno. Sklonila hlavu a začala ťukat do počítače. „S tvrdým y?“ zeptala se. „Ne, s měkkým,“ odpověděl jsem a bylo mi najednou smutno, že nezná jednoho z našich největších titánů, kterému se vyrovná snad jen Shakespeare.

Smích

Slyšel ji, jak s ním po telefonu mluví a jak se při tom směje.
Byl to zvláštní smích a trval hodně dlouho. Neúměrně dlouho, zdálo se mu, na to, o co šlo.
Když byla s ním, nikdy se takhle nesmála.
Věděl, co to znamená.
Tenhle smích mu jen potvrdil, že si to všechno, o nich dvou, celou tu dobu pouze namlouval.

Fronta

Stál jsem na konci dlouhé fronty.

Ani jsem nevěděl, kolik jich stojí přede mnou.Přál jsem si je všechny přeskočit, ale už jsem to neměl ve své moci.Stál jsem tam a přemýšlel, jak dlouho to ostatní vydrží. Jediná osoba, která mohla změnit pořadí, byla ona. A čím déle jsem tam stál, tím více jsem bojoval s myšlenkou, že by bylo lepší jít si stoupnout do jiné fronty, kde nikdo další nebyl.

Místo

Seděla naproti němu a poslouchala, jak mluví o své práci, o jejich společné práci, a věděla, že přestože si výborně rozumí a skvěle se doplňují, zůstane pro něho vždycky jen kolegyní.
Poslouchala, jak vypráví o rekonstrukci bytu u nich doma a zatoužila být na místě té, která tam v tuto chvíli na něho čeká, i když jí bylo jasné, že se to nikdy nestane.
Vnímala nyní každý detail v jeho tváři.
Přála si, aby v té restauraci ještě zůstali. Její místo bylo teď tady. I když jen na malý okamžik, který nemohl trvat věčně.

Rozpad

Věděl, že za rozpad jejího předchozího vztahu může on, ale pocit viny necítil. Miloval ji a věděl, že ona teď miluje jeho.
Jednou se to stane jim, uvědomoval si. Někdo jiný bude stát za rozpadem jejich vztahu.
Byla to skutečnost, kterou dnes bral jako nezbytnou součást lidského života. Jako nemoc, která, ať děláme cokoliv, nás nakonec stejně dostane.

Poslední hodina

Podíval se na hodinky. 
Ještě má hodinu, než tam bude. 
A najednou byla ta hodina pryč. 
Vůbec si nemohl uvědomit, co celou tu dobu dělal. 
A v tom uviděl tu hrozivou podobnost. 
Vystoupil z autobusu a rozhodl se, že musí něco změnit, aby těch příštích padesát let nedopadlo stejně, jako tahle poslední hodina.

Letní láska

„A teď tu máme něco pro maminky. Píseň z doby, kdy prožívaly své letní lásky. Je z filmu Pomáda a jmenuje se Letní láska,“ pronesl moderátor, kterému nebylo víc než pětadvacet.
Okolo mě pobíhaly pětileté děti a já se nenápadně díval po všech těch maminkách, co tu stály, a naráz si uvědomil, že v době, kdy Pomáda letěla světem nebyla ani jedna z nich na světě.

Ten, kdo tehdy prožíval své letní lásky nebyly tyto maminky, ale maminky těchto maminek, které tu v menším počtu stály také. Když se po chvíli rozezněly první tóny, objevil se v jejich tvářích nepatrný úsměv, zatímco pro jejich dcery to byla jen další písnička toho dětského odpoledne.

V duchu nebo vduchu? (epilog)

Usnul a když se probudil, dívka vedle něj mu spala na rameni. Přišlo mu to trochu zvláštní, protože si nemohl vybavit, kdy k tomu sblížení došlo.
Dívka se po chvíli probudila.
„Když jsi spal, tajně jsem si přečetla tvou povídku V duchu nebo vduchu?.“
„Nikdy bych si netroufl udělat to tak, jak jsem to tam popsal.“
„To nevadí,“ usmála se dívka a znovu si položila hlavu na jeho rameno.

V duchu nebo vduchu?

„Promiňte, nevíte, píše se vduchu nebo v duchu?“ oslovil dívku sedící vedle sebe.
Dívka odhlédla od notebooku, podívala se na něho, chvíli to vypadalo, že je buď cizinka nebo že má stále myšlenky v notebooku, ale nakonec přece jen odpověděla:
„To je netradiční způsob k seznámení se.“
„Já teď nemluvím o seznámení.“
„Ale já jo.“

„A o čem jsi to psal, než jsi mě oslovil?“
„O našem seznánemí.“

Koš na prádlo

„Ten koš na špinavé prádlo nikdy nebude prázdný,“ posteskla si Markéta.
„S myčkou je to stejné,“ odpověděl jí.
„To máš pravdu,“ dodala rezignovaně.
Je to dobře, že není prázdný, uvědomil si po chvíli. To totiž znamená, že tu pořád jsme. Až jednou zůstane prázdný, bude to mnohem smutnější.