Maturitní zkouška

Sedím na chodbě coby dozor právě probíhající maturitní zkoušky. Vše běží hladce, aspoň mám ten dojem, když v tom se z ničeho nic objeví mladá žena a zamíří k jedné z učeben, u kterých hlídám. Než se vzpamatuji, zaklepe na dveře a vejde dovnitř.
Po chvíli vychází ven a naše pohledy se setkají.
„Nevím, jestli vás tam můžu pustit,“ řeknu trochu nejistě.
„Já jsem komisařka,“ usměje se a vejde do další učebny.

Dívka z iStylu

Prohlédla si mě od hlavy až k patě a pak ještě několikrát, a i když už ne tak hloubkově, přesto pokaždé dost ostentativně.
V jejím pohledu jsem na okamžik zahlédl, jak přemýšlí, jestli mi ho má dát nebo ne.
Možná si mě pamatovala, jak jsem tu před pár dny nakupoval.
A pak jsem ho uviděl, ten krásný, stylový, nebo spíše iStylový sáček, nahoře s provázkem na stažení, ve kterém se schovávala jen obyčejná redukce.
“To já musím chodit častěji,” promluvil jsem na ni.
“To byste měl,” odpověděla a já nepátral po tom, co tím vlastně mohla myslet.

Učitel

„Co děláte?“
„Jsem učitel.“
„Já bych v dnešní době zavedl tělesné tresty.“
„Tak to jsme v devatenáctém století, ne?“ zareagoval jsem.
„Já bych to nedělala, když se podívám na svého syna.“
Chtěl jsem jim toho najednou tolik říct, ale neřekl jsem nic.

To, co minule

„Co si dáte?“
„To, co minule. Aha, vy nevíte, co to bylo? Měl jsem takový pěkný hrneček a v něm nějakou dobrou kávu. Nebyl ani malý, ani velký, něco mezi tím, a bylo tam mléko,“ doplnil jsem ještě.
„Asi Latté,“ dodala slečna a věnovala mi úsměv, po kterém jsem věděl, že ať už přinese cokoliv, bude to stát za to.

Smím prosit?

Nezdržím se tam dlouho, chvilku posedím a brzy odejdu, napsala.
A kdybys uslyšela za sebou můj hlas jak říká: smím prosit?, chtěl jsem vědět.
Čekal jsem, že odpoví ano nebo jo (odpověď ne jsem si nechtěl vůbec připouštět) a místo toho přišla otázka, která mě zaskočila: “A ty umíš tančit?”
“Doufám, že ano,” vyhrkl jsem v první chvíli.
Usmála se a já v tom úsměvu poznal její odpověď.
Samozřejmě s tou otázkou počkám, až budou hrát to, co spolehlivě umím, ale to jsem už nahlas neřekl.

Volby 2016

„Mohl bych, prosím, mluvit s vedoucí či vedoucím volební komise?“ oslovil jsem pána na konci dlouhého stolu.
„Samozřejmě,“ odpověděl a ukázal na dámu středního věku, sedící uprostřed.

„Paní Černá, já volím od svých osmnácti let, ani jednou jsem nevynechal a jsem na to hrdý,“ začal jsem hned po svém představení.
„Když jsem však v našem domě tento týden našel obálky s volebními lístky hozené na zemi pod schránkami, opravdu se mě to dotklo a rozhodl se, že si můj hlas nezasloužíte, ať už bych jej dal komukoliv.“

Sjednaná schůzka

Šel jsem do banky na sjednanou schůzku.
Když jsem vešel a rozhlédl se, všichni zaměstnanci měli sklopený zrak a věnovali se své práci.
Chvíli jsem uvažoval, koho z nich mám oslovit a najednou jsem ho uviděl.
Panel, na jehož displeji svítily tři nápisy: Pokladna, Bankovní služby, Sjednaná schůzka.
Dotkl jsem se posledního nápisu v naději, že se takto dostanu k někomu, kdo mě poté nasměruje k osobě, se kterou jsem se měl sejít.
Vtom se objevila další obrazovka a na ní několik tlačítek, mimo jiné i s mým jménem.

Zloděj

Pokaždé, když se nabídnu, že lidem pomohu se zavazadlem, vidím jim to na očích. Výraz, který říká, že se bojí, jestli jim to zavazadlo nechci ukrást. Možná, že přece jen vypadám jako zloděj, a tak se snažím působit seriózně. Soustředím se tady na to, aby má otázka s nabízenou pomocí byla co nejpříjemnější a odstranila veškerou jejich nedůvěru. Ale stejně ji tam pořád cítím. Jestli jim to zavazadlo už někdy někdo takhle ukradl, budou mé šance na úspěch téměř nulové.

Nový začátek

Řekl, že si potřebuje nakoupit a tak jsme chodili po Kauflandu a nakupovali. Celé ty dvě hodiny jsem se sama sebe ptala, co tam proboha dělám? Byla jsem týden po operaci a měla ležet doma, ale toužila jsem ho vidět, být s ním. Nic víc, jen být s ním. A tak jsem za ním jela přes celé město. Měl to být nový začátek, ale místo toho to byl definitivní konec.

Bláznivá představa

„Tak si vezmi volno a přijeď,“ navrhl jsem jí v mailu, přestože jsem bral antibiotika, ona měla přítele a bydlela dvě stě kilometrů daleko.
Nezareagovala na to.
Představoval jsem si, jaké by to bylo, kdyby z ničeho nic zazvonila.
Od začátku jsem věděl, že nikdy nepřijede, i kdyby si tento text přečetla.
A tak mi zůstává jen tahle bláznivá představa.
Je to to jediné, co mám.